Srdcervoucí ticho - Klidný spánek

Další den proběhl přesně podle již zajetého řádu. Snídaně, vyučování, oběd, vyučování, schůzka BA, dělání domácích úkolů a učení se, cvičení obraných kouzel, večeře. Hermiona byla opravdu vytížená do poslední chvilky, ale dnes, ač byla vyčerpaná stejně jako již tolik dní předtím, musela udělat ještě jednu věc… učit se nitrozpyt a nitroobranu. S úderem osmé hodiny večerní stála před Snapeovým kabinetem. Tiše, ale rázně zaklepala.
„Dále,“ ozval se z kabinetu sarkastický hlas profesora Snapea.
Hermiona vstoupila a zavřela za sebou dveře, aniž by se na něj jen okem podívala. „Dobrý večer,“ pověděla tichým hlasem. „Dobrý večer, Grangerová,“ ironický podtón ze Severusova hlasu přímo sršel.
„Zavřete dveře, nebudete tu svou neschopnost všem ukazovat, nebo snad právě to chcete?“ dodal po chvilce velice urážlivým tonem.
Hermiona zatnula zuby. Nejraději by udělala cokoliv, čím by mu mohla co nejvíce ublížit za jeho stálé urážky a sarkastické poznámky, za to, co udělal Brumbálovi, řádu, všem. V tuhle chvíli ho nenáviděla víc, než kdy jindy. Ona sama za ním přišla a něco po něm chtěla… připadala si tolik ponížená a zlomená.
Tiše zaklapla dveře. V tom se místností ozval velice známý a hrozný zvuk, šustot hábitu by nebyl sám o sobě tak hrozný, ale ona věděla, co to znamená. Věděla, že když je otočená zády a někde zašustí hábit, je v nebezpečí, zvláště když hábit patří Snapeovi. Věděla, že právě tasí hůlku. O všem rozhodovaly vteřiny, Hermiona se prudce otočila a svou hůlku doslova vytrhla z hábitu.
Povedlo se jí něco, co Snape zjevně nečekal, tasila hůlku rychleji než on. Stála tam, plna odhodlání a půvabu, míříc hůlkou na Snapea. Ten měl hůlku teprve v polovině cesty, ale když zjistil, jak moc je rychlá, okamžitě chtěl zamaskovat svůj omyl a ruku jen lehounce pozvolna zvedal. Zamířil na Hermionu.
„Začneme, Grangerová,“ zasyčel tiše. Hermiona jen kývla a zadívala se mu do očí. V té chvíli se jí svět rozmazal před očima. Viděla sebe jako malou holčičku schovanou pod postelí v pokojíčku, když se její otec vrátil opilý domů a bil její matku, viděla sebe samou zhruba ve věku šesti let, jak si prohlíží knihu a pozorně se učí číst, viděla opět sebe, jak na mudlovské základce dostává pořádně do těla od svých spolužáků.
Tak dost! zařvalo něco uvnitř její hlavy. Jako by se snažila okolo sebe postavit neviditelnou zeď, její vzpomínky se začaly ztrácet v mlze a znovu se objevovat.
Ona a její nástup do Bradavic a nepříliš šťastné první dny, mlha, ona s dopisem v ruce, ve kterém se píše, že její matka je v nemocnici ve vážném stavu poté, co ji její otec surově zbil, mlha, ona brečící na posteli, mlha, Severus Snape ji urazil, mlha, Draco ji urazil, mlha, která postupně ustupuje, ona, Harry a Ron se něčemu smějí, mlha, Harry uklidňuje Hermionu a bratrsky jí svírá v náručí, mlha, Hermiona pláče na Brumbálově pohřbu, ustupující mlha, líbá se s Ronem, líbá se s Dracem, a přitom pláče, vidí Rona s Levandulí, právě zabila jednoho Smrtijeda a dívá se na jeho mrtvé tělo, je nahá v koupelně, pláče a drží v ruce žiletku. Tato poslední vzpomínka jako by Hermionou doslova zacloumala, sebrala všechny své síly a zahalila ji do temné mlhy. Necítila nic, jen velkou úlevy a dutý náraz, jak její tělo spadlo na podlahu.
Severus se k ní spěšně rozeběhl, zmaten z toho, co právě viděl, zmaten z ní samé. Přiklekl k dívce a vzal její hlavu do svých rukou, zběžně zjistil, že si při nárazu na podlahu rozbila hlavu. Tiše se k ní sklonil, začal šeptat a ránu obkroužil hůlkou. Zacelila se.
Hermiona byla celá zalitá potem, a když ji Snape vzal do náruče, na podlaze zbyl doslova propocený flek.
Posadil Hermonu na židli a zarazil se. Jen kratičký okamžik pozoroval, jak jí krůpěj potu stéká po čele, jak vyčerpaně vypadá, a také to, jak se klepou její drobná, ale přesto tak krásná víčka. Najednou ale jako by vystřízlivěl z opojení, jeho až do teď starostlivě vypadající tvář se zkřivila v nehezký odlesk jeho kruté, sarkastické osobnosti. Hermioně na tvář přiletěla facka. Otevřela oči a okamžitě spadla ze židle, nedržíc rovnováhu. Snape stál a s krutým úšklebkem ve tváři ji pozoroval. Věděl, že není schopná slova ani činu.
Jen podotkl: „Napoprvé jste si vedla dobře, Grangerová.“ Jeho hlas zněl bohužel moc sarkasticky na to, aby mu uvěřila. Přistoupil k ní a udělal něco, co by nikdy nečekala. Vzal ji za předloktí a pomohl jí na nohy. Měl sice tvrdý stisk, ale Hermiona stála a to bylo hlavní. Pak udělal zase to, co by se od něj čekala. Otevřel dveře a velmi tvrdě strčil do Hermiony, která jimi doslova prolétla.
„Zítra ve stejnou dobu,“ s těmito lhostejnými slovy zavřel kabinet a nechal Hermionu stát na tmavé chodbě.
Ta se jen tiše opřela o zeď a sjela po ní na chladnou zem. Dívajíc se před sebe si v mysli opakovala všechny vzpomínky a myšlenky, které byly tak násilně vyvolané. Její oči se opět zalily slzami. Neuměla a snad ani nechtěla to zastavit. Schovala si hlavu do dlaní a vyřkla velmi tiché: „Proč?“
V tuto chvíli svoje pocity nedokázala popsat. Byl to žal, vztek, nenávist k Severusovi a zároveň jí vnitřní hlas říkal, že teď s ním má něco společného. Svoje vzpomínky.

Odlepila se od chladné země, stále svírajíc svou hůlku v ruce, a odešla tmou až na ošetřovnu. Mohla si hůlkou posvítit, ale to nechtěla. Temnota jí vzala pod svá ochranná křídla a ona mohla skrýt svůj smutek před světem.
Na ošetřovně nic neřekla, jen se posadila na jedno z lůžek a byla tiše. Ošetřovatelka se jí ptala na různé otázky, ale Hermiona neodpovídala. Slyšela je pouze jako vzdálenou ozvěnu, která se jí tříštila o samotnou lebku. Nechala tedy ošetřovatelku mávat hůlkou před jejím obličejem a říkat nesrozumitelná zaklínadla.
Musela ale uznat, že se cítila každým okamžikem o něco lépe. Její hlava už nebyla jako střep a vše přestávalo být tak intenzivní. Snažila se už i zodpovídat všechny její otázky, ale stále ji příliš nevnímala. Pak v tichosti vypila čaj na uklidnění a odešla z ošetřovny. Jedinou touhou byl teď pro ni spánek, cestou do nebelvírské věže se stavila v koupelně prefektů, kde si bublinkovou lázní znovu otevřela mysl. Začala přemýšlet. Proč nic neřekl? Viděl všechno, co jsem viděla já? Co znamenala ta mlha? Kde je Draco? Poslední myšlenka v ní zanechala střepy bolestivých pocitů a vzpomínek. Opět plakala. Bylo už hodně pozdě, a proto se raději rozhodla osušit své unavené tělo a zabalit jej do teplého, pohodlného županu.
Přes nebelvírskou věž se vydala do svého pokoje, kde vyčerpáním padla na postel. Zachumlala se a její víčka ztěžkla.
Bylo pro ni zarážející, že její poslední myšlenka patřila Snapeovi, ale nevěnovala tomu pozornost, protože právě její poslední myšlenka ji tolik uklidnila a ukolébala ke spánku.
Přes všechno, co se stalo, jsem ráda, že mě učí právě on. Nevěděla proč, ale jeho přítomnost v ní poslední dobou vyvolávala nejen vztek a odpor, ale také pocit bezpečí. Pocit, který už dlouho necítila.
Snape v tuto dobu ještě nespal. Když zabouchl za Hermionou dveře, ještě chvíli stál bez hnutí na místě a zíral do plesnivějícího dřeva. Ač by to nedal ani v nejhorší noční můře znát, byl také plný pocitů z toho, co před chvílí viděl.
Přešel kabinet a posadil se za stůl. S hlavou plnou otázek civěl na strop. Grangerová, dokonalá Grangerová má také svoje, jak jsem si všiml. S touto myšlenkou se pral, nechtěl nad tím přemýšlet, a už vůbec nechtěl přemýšlet nad tím, jak moc dobrá byla. Nikdy by neočekával, že se mu jeho studentka v nitrospytu postaví.
On jediný z nich dvou věděl, že mlha znamenala obranu, ale nikdy by to nevyřkl nahlas. Nechápal, jak je možné, že když učil slavného Harryho Pottera, ani se nepokoušel bránit a jí to šlo napoprvé tak dobře. Neútočila do jeho mysli, jako se to jednou Potterovi podařilo, ale byla dobrá. Nikdy jí to však neřekne.
Přemýšlel také absolutně nad vším, co viděl a nejvíc, ač sám nevěděl proč, mu utkvěl v hlavě Draco. Draco líbající Hermionu. Tato její vzpomínka v něm vyvolala vlnu vzteku, ale zároveň také naději, že není zlý a netouží po věčné slávě Smrtijeda. Jeho víčka také ztěžkla a poslední myšlenka, která ho ukolébala ke spánku, byla připomínka pocitu, jaké to bylo, držet mudlovskou šmejdku v náručí tak bezbranou, zranitelnou, ale zároveň tak silnou. Snape usnul a hrad se stal jen tichým místem, které vyprávělo spousty příběhů pro toho, kdo poslouchal.